Otázky k závěrečným zkouškám a studijní materiály

Podstata rozhlasového vysílání

                Při vysílání se zvukové kmity přeměňují mikrofonem na kmity elektrické, ty se pak zesílí a vedou do modulátoru do kterého se současně přivádějí i vysokofrekvenční kmity z oscilátoru. Vysokofrekvenční kmity tvoří nosnou vlnu. Nízkofrekvenční kmity z mikrofonu se míchají s vysokofrekvenčními kmity a mění se jak amplituda (rozkmit vlny) tak i frekvence (počet kmitů za sekundu).

                V případě, že je změněna amplituda, hovoříme o amplitudové modulaci (AM), kterou používají přijímače na dlouhé, střední a krátké vlny.

                V případě, že je změněna frekvence mluvíme o frekvenční modulaci (FM) používanou u vysílačů velmi krátkých vln (VKV). VKV splňují požadavky na vysokou kvalitu příjmu.

                Nejkvalitnější poslech je u vysílačů pracujících na s velmi vysokým kmitočtem a to v pásmu 66 MHz–73 MHz (norma OIRT) a v pásmu 87 MHz – 108 MHz (norma CCIR). Těmto vysokým kmitočtům říkáme kmitočtové modulace.

Druhy rozhlasových přijímačů:

1.        stolní přijímače – používají se na jednom místě, kde je trvale

                                    nainstalován

2.        přenosné přijímače – malých rozměrů a hmotnosti, používá se na

                                          různých místech a příležitostech

3.        autorádia – konstrukčním řešením a rozměrem určen k zabudování do

                        automobilu

Vlastnosti přijímačů:

1.        citlivost (senzitivita ) – vyjadřuje nejen výstupní napětí

                                            v mikrovoltech, které vyvolává na výstupu

                                            antény. Nízkofrekvenční výkon 50 mW.

2.        selektivita ( odladivost ) – udává schopnost přijímače odlišit

                                                 z frekvence četných rozhlasových vysílačů

                                                 jen frekvenci vyladěného vysílače, tak aby

                                                 jeho příjem nebyl ostatními  rušen.

3.        počet vysokofrekvenčních obvodů – udává dokonalost přístroje a

                                                                   jeho citlivost a selektivitu.

4.        počet polovodičových prvků

5.        počet vlnových rozsahů

6.        automatické vylaďování citlivosti

7.        automatické doladění kmitočtu ( AFC )

8.        třída jakosti

9.        stereofonní dekodér

10.     ukazatel vylaďění

11.     akustický výkon

12.     zvukové zabudování – korekce reprodukce vysokých a nízkých tónů,

                                            případně šumu tónové clony

13.     předvolby – možnost předem naladit nastavený kmitočet

14.     dálkové ovládání

15.     přípojky pro další využití – vstupy a výstupy

Technické parametry:

·          počet tranzistorů

·          napájení napětí

·          příkon

·          jmenovitý frekvenční výkon

·          hudební výkon

·          počet laděných obvodů

·          hmotnost a rozměry

Televizní přijímače

Televizní přijímače

                Zesilují a zpracovávají televizní signál. Rozdělují ho na obrazovku a zvukovou část.

                Příjem televizního signálu závisí na konstrukci a její orientaci. Ke svodu signálů se používá stíněný koaxiální kabel. Televizní obrazovky jsou elektronky pracující s vysokým napětím (12-25 kV ). Svazek elektronů je vychylovaný cívkami a dopadá na luminizační vrstvu. Zářením luminizační vrstvy vzniká obraz.

                Elektronkový paprsek vytvoří za jednu padesátinu sekundy liché řádky a za druhou padesátinu sekundy sudé řádky. Za 1\25 sekundy vznikne celý obraz od dvou 1\2 snímku, každý z 625 řádků, který má 800 bodů je 525 viditelných řádků. Barevné obrazovky mají 3 elektronové trysky, pro červenou, modrou a zelenou barvu. Paprsky dopadají na 3 typy barevných luminofórů. Lidské oko si ze 3 základních barev skládá ostatní barvy. Obrazovky DELTA mají trysky umístěny do trojúhelníku a obrazovky TRINITRON mají trysky v rovině.

Ploché obrazovky

Vedou elektronkové paprsky nejdříve rovnoběžně za stínítkem, pak se ohýbají o 90° na luminofor stínítka. Ploché obrazovky mohou mít úhlopříčku větší než jeden metr.

Obrazovky s kapalnými kristaly

Obsahují molekuly s citlívými látkami. Jsou-li krystaly pod napětím        se kolem a světlo neprojde. Nejsou-li krystaly pod napětím, jsou orientovány rovnoběžně a světlo projde. Obrazovky obsahují barviva pohlcující světlo v závislosti na polarizaci.

Obrazovky LCD

                Mají malý jas, ale velmi přesné barvy a malou spotřebu.

Televize s velkou rozlišovací schopností

                HD-MAC má 1250 řádků a přes 2000 bodů v každém řádku. Systém pracuje od kamerového sledování po digitální vysílání, což umožňuje dokonalý přenos obrazu i zvuku.

Satelitní televize

                Je vysílání z družic. Vysílá se v pásmu od 11 do 12,75 GHz. Zařízení se skládá z parabolické antény, družicového přijímače ( konvektor ) a přijímače. Satelitní vysílání je vysíláno jako otevřené programy nebo kódované programy.

Dálkové ovládání

                Pracuje výhradně na bázi infračervených paprsků.

Teletext

                Vysílá text i grafické informace. Stránka má 24 řádků po 40 znacích. Ve studiu se připravují krátké aktuální informace, které se pak z databanky vysílají nepřetržitě dokola. Televizor má dekodér teletextu, který požadovanou stránku zaznamená do paměti a zobrazuje se pokud ji potřebujeme.

Videotext

                Umožňuje aktivní výměnu informací s databankou dat, kde jsou k dispozici statisíce stran textu a informací. Spojení s databankou je prováděno telefonicky.

Základní technické údaje a parametry

Význam z pohledu hodnocení jakosti:

·          rozlišovací schopnost ( počet rozlišovacích sloupců a řádků ), měří se pomocí zvláštního obrazu ( monoskop )

·          nemusí být vždy totožné s teoretickou hodnotou danou počtem zobrazovacích řádků

·          kontrast ( poměr jasu bílé plochy, jasu černé )

·          reprodukce barev

·          reprodukce zvuku ( kromě míry zkreslení zvuku se mění úroveň nežádoucích signálů, hloubka modulace papod. )

Gramofóny

Gramofony byly zkonstruovány již na konci 19.století ( Edison, Baliner ). Záznam zvuku provádí rychlá jehla, která vytváří zvlněnou spirálovou drážku. Drážkou se přenese na kovovou matrici, jejímž prostřednictvím se lisují plastové desky. Gramofon se skládá ze základního panelu, elektromotoru, talíře, převodů, přenosky, zesilovače a reproduktorů. Dlouhohrající desky se přehrávají při 33 ot\min, malé desky při 45 ot\min. Poloautomatické nasazovací přenosky šetří desky i hrot přenosky. Krystalová přenoska má safírový hrot, který se pohybuje ve zvlněné drážce desky. Mechanické záchvěvy se přenášejí na piezoelektrický krystal ( např. z křemene ), který mění záchvěvy jehly na elektrické napětí. Elektrický impuls se po zesílení přivede do reproduktorů. Magnetodinamická přenoska je dokonalejší. Má menší tlak na hrot a širší kmitočtové pásmo, ale vyžaduje korekční předzesilovač. Chvění jehly mění magnetický tok, který vyvolává v cívce elektrické napětí. Stereofonní gramofony mají přenosku ovládanou jedním hrotem Hi-Fi přístroje mívají diamantový hrot, kdy vydrží asi 1 000 hodin produkce. Gramofonové desky se hodnotí podle obsahu, interference, zvuku, povrchu a obalu. Povrch může být klidný, rušit otřesy, periodicky, trvale a může vyvolávat praskot ( způsobený hlavně prachem ).

Magnetofony

                Je elektroakustické zařízení pro magnetický záznam zvuku, jeho snímání a reprodukci.

                Skládá se z poměrně složité mechanické a elektronické části. Základem funkce magnetofonu je snímací hlava a magnetofonový pásek. Pásek se převíjí pomocí elektromotorku z jedné cívky na druhou a přitom klouže po magnetofonové hlavě.

                Při záznamu zvuku se signál z mikrofonu (gramofonu, rádia apod. ) ve po zesílení do záznamové hlavy, kde se přemění na střídavý elektronický tok. Feromagnetická vrstva na magnetofonovém pásku se tímto střídavým magnetickým tokem trvale zmagnetizuje.

                Při snímání indukují různě silné magnetické záznamy na pásku posunem, v hlavě pro reprodukci elektrické kmity, které se po zesílení změní v reproduktoru na zvuk.

                Magnetický záznam je možné z pásky vymazat pomocí mazací hlavy, který je napájena napětím o vysokém kmitočtu.

                Běžné prodávané magnetofony mají pouze dvě hlavy a to mazací a universální. Universální hlava slučuje funkce záznamové a reproduktivní.

                Magnetofonový pásek se skládá z nosné fólie (PVC, PE ) na které je nanesena aktivní vrstva feromagnetického materiálu. Na pásku mohou být zaznamenány dva signály, to je dvě stopy, nebo u starších cívkových magnetofonů čtyři stopy.

                U stereofoních nahrávek nese první stopa levého a druhý stopa pravého signálu. Stereofonní magnetofony mají dva vstupy, dva výstupy, dva zesilovače a příslušné ovládací prvky, které umožňují regulaci obou signálů odděleně.

                Kvalita záznamu je dána materiálem pásku a rychlostí posunu. Čím vyšší je rychlost posunu, tím je i kvalitnější záznam.

                Magnetický záznam má jeden základná nedostatek, to je šum, který nelze nikdy úplně potlačit. Šum je způsoben pohybem magnetofonové pásky po hlavě, při velkých rychlostech je šum nízký, při malých rychlostech se šum zvyšuje.

                Tento problém je výrazný u kazetových magnetofonů. Pro potlačení rušivého šumu jsou zkonstruovány různé pomocné obvody, z nichž nejznámější je DOLBY. Při reprodukci se projevuje v tichých pasážích tak, že potlačuje výšky a proto se vám zdá, že je šum nižší.